Projekty v AI: kontext nahrajete jednou, ne pokaždé

Většina lidí používá AI jako cizince, kterému se každé ráno musí znovu představit. Kdo jste, pro koho pracujete, jak píšete, co je u vás zakázané, jaký formát chcete. Deset minut vysvětlování, pak teprve zadání — a zítra znovu. Projekty tenhle cyklus ukončují: kontext přestává být něco, co píšete, a stává se něčím, co máte.

Projekt je prostor, ve kterém žijí trvalé instrukce, nahrané podklady a všechny konverzace k jednomu tématu. Cokoli otevřete uvnitř, začíná s tou znalostí. Rozdíl není v pohodlí, ale v kvalitě: model, který zná váš ceník, vaše ukázky a vaši terminologii, nedává obecné odpovědi, protože nemusí hádat. A obecná odpověď je přesně ten důvod, proč většina lidí AI po dvou týdnech odloží.

Návod vede od prázdného projektu k funkčnímu systému: fáze 2 a 3 jsou jádro (co nahrát a jak psát instrukce, které se opravdu dodržují), fáze 4 nabízí čtyři hotové projekty k okopírování, fáze 5 řeší limity a údržbu a fáze 6 pokročilý trik — jak z běžných konverzací destilovat to, co má zůstat natrvalo. Každá fáze má prompty, které stačí doplnit a použít.

Vzorová situace

Petra je copywriterka na volné noze a píše pro tři stálé klienty: softwarovou firmu, e-shop se sportovním vybavením a neziskovku. Každý má jiný tón, jinou terminologii a jiná tabu — softwarová firma nesnáší slovo „řešení“, e-shop chce tykání, neziskovka naopak přísné vykání a žádné superlativy.

Bez projektů to vypadalo takhle: nová konverzace, nakopírovat dva staré texty jako vzor, napsat pět odrážek o tónu, připomenout, že klient nechce emoji, a teprve pak zadat úkol. Deset až patnáct minut režie na každý text, u dvanácti textů měsíčně dvě až tři hodiny vysvětlování toho, co už jednou řekla. A protože se to pokaždé psalo trochu jinak, výstupy si nebyly podobné.

Po zavedení projektů má tři prostory, v každém asi hodinu jednorázové práce: nahrané ukázky schválených textů, terminologický slovníček „říkáme takhle, neříkáme takhle“, brand manuál, ceník a instrukce s pravidly. Nová konverzace uvnitř projektu začíná větou „Napiš newsletter na téma jarní kolekce, 400 slov“ — a první verze je použitelná. Režie klesla z patnácti minut na nulu, výstupy jsou konzistentní, a když ji v létě zaskakovala kolegyně, nepředávala jí kontext ústně: dostala přístup do projektu a psala ve stejném tónu od prvního dne. Zbytek návodu je popis toho, co přesně Petra do těch projektů dala a jak je udržuje.

Fáze 1: co je Projekt a co do něj patří

Tři vrstvy kontextu

Než začnete cokoli nahrávat, vyplatí se vědět, kam co patří. Kontext má tři vrstvy a nejčastější chyba je psát všechno do prostřední.

Globální vlastní instrukce platí pro každou konverzaci bez ohledu na téma. Sem patří jen to, co je pravda vždycky: kdo jste, v jakém jazyce chcete odpovědi, jak dlouhé, jak formální. Víc o nich v tipu vlastní instrukce. Projekt nese kontext jednoho tématu, klienta nebo oblasti života — instrukce plus nahrané soubory; tady je devadesát procent užitku. Jednotlivá konverzace nese jen to, co platí dneska: dnešní zadání, dnešní podklad, dnešní termín. Nic z toho nemá důvod přežít.

Pravidlo pro rozhodování je jednoduché: řeknu to potřetí? Patří to o úroveň výš. Když třikrát v jednom týdnu napíšete „nepoužívej slovo synergie“, přestěhujte to do instrukcí projektu. Když to platí u všech klientů, patří to do globálních instrukcí.

Kdy má projekt smysl a kdy je zbytečný

Projekt se vyplatí, když jsou splněné dvě podmínky zároveň: budete se k tématu vracet (aspoň jednou týdně po dobu měsíců) a existuje kontext, který se nemění (dokumenty, pravidla, styl). Chybí první, je to zbytečná režie; chybí druhá, projekt je jen prázdná složka.

Vyplatí se: stálý klient, produkt, který spravujete, předmět studovaný celý semestr, opakující se agenda (fakturace, nábor, reporting), domácnost, dlouhý osobní projekt typu závěrečná práce nebo stěhování. Nevyplatí se: jednorázová rešerše, jeden e-mail, „něco si zjistit“, brainstorming bez návaznosti — pro tohle otevřete obyčejnou konverzaci a nechte ji zemřít.

Než založíte: audit kontextu

Nejčastější důvod, proč projekt nefunguje, není špatná instrukce, ale chybějící podklad: lidé nahrají tři soubory, které měli po ruce, a zapomenou na ten jeden dokument, ve kterém je všechno podstatné. Tenhle prompt to obrátí — nejdřív seznam, potom nahrávání.

Chystám se v AI založit projekt pro [oblast: např. stálý klient,
který dělá [obor], píšu pro něj [typ výstupů], spolupráce trvá
[jak dlouho], objem [kolik textů/úkolů měsíčně]].

Typické úkoly, které v tom projektu budu řešit:
- [úkol 1]
- [úkol 2]
- [úkol 3]

Udělej mi seznam podkladů, které do projektu patří, ať model
nemusí nic hádat. U každé položky napiš:
1. Co to je (konkrétní typ dokumentu, ne obecná kategorie)
2. K čemu přesně ho model při mých úkolech použije
3. Jak je to důležité: NUTNÉ / UŽITEČNÉ / AŽ POZDĚJI
4. Jestli tam hrozí citlivá data a co z toho mám vyhodit

Na konec přidej 5 otázek, na které z mého popisu neznáš
odpověď a bez kterých bude projekt neúplný.

Vrátí nákupní seznam a hlavně těch pět otázek na konci — nejcennější část, protože obvykle míří přesně na to, co jste považovali za samozřejmé. Položky označené „až později“ v prvním kole vynechte: přeplněný projekt na startu je horší než chudý.

Fáze 2: co nahrát dovnitř

Nahrané soubory jsou to, čím se projekt liší od chytře napsaného promptu: instrukce popisují pravidla, soubory nesou fakta. Vyplatí se stavět čtyři vrstvy podkladů v tomhle pořadí.

Dokumenty: fakta, která se nemají hádat

Sem patří všechno jednoznačné a dohledatelné: ceník, popis produktu, smluvní podmínky, technická dokumentace, zápisy z klíčových jednání, seznam rolí (kdo co schvaluje), brand manuál.

Dvě pravidla. Nahrávejte finální verze, ne pracovní — když v projektu leží ceník 2025 i ceník 2026, model bude občas sahat po tom starším a nedozvíte se to. A pojmenovávejte soubory tak, aby název sám říkal, co uvnitř je a z kdy: cenik-2026-platny-od-brezna.pdf je lepší podklad než cenik_final_v3.pdf, protože model název vidí a používá ho jako vodítko.

A pravidlo o datech: do projektu jde jen to, co tam podle smlouvy s klientem jít smí. Citlivé věci — osobní údaje, zdravotní informace, mzdy, neveřejné výsledky — patří jen do placeného účtu se smluvní ochranou dat, a i tam anonymizovaně:

Přikládám dokument, který chci nahrát do projektu v AI jako
trvalý podklad. Je to [typ dokumentu] a budu z něj potřebovat
hlavně [k čemu: struktura, formulace, čísla bez jmen, postup].

Udělej z něj anonymizovanou verzi:
- jména osob nahraď rolí v hranatých závorkách ([obchodní
  ředitel], [kontaktní osoba klienta])
- názvy firem nahraď [klient], [dodavatel A], [dodavatel B]
- odstraň telefony, adresy, e-maily, rodná čísla, čísla smluv
  a bankovní spojení
- částky ponech jen tam, kde jsou nutné pro smysl
- zachovej strukturu, formulace a terminologii beze změny

Na konec připoj seznam všeho, co jsi nahradil. Nic nedomýšlej.

Vrátí verzi, kterou můžete nahrát bez nervozity. Zkontrolujte ji očima — modely občas přehlédnou údaj v tabulce, v patičce nebo v popisku obrázku, tedy přesně tam, kde bývá podpis a telefon. Dokumenty, které nesmí opustit vaše zařízení vůbec, do cloudového projektu nepatří.

Styl: ukázky místo přídavných jmen

Popis stylu slovy skoro nefunguje: „piš přátelsky, ale profesionálně“ znamená pro každého něco jiného a pro model taky. Spolehlivě fungují ukázky — tři až pět hotových textů, které jste schválili (viz ukažte AI vzor). Ještě lepší je z ukázek vyrobit stylový list a nahrát obojí:

Přikládám [4] texty, které jsem napsal a které považuju
za ukázku svého stylu. Jsou to [typ: newslettery, nabídky,
zápisy z porad].

Vytáhni z nich stylový list, který nahraju do projektu jako
trvalý podklad. Struktura:

1. HLAS: oslovení (ty/vy), osoba (já/my), míra formálnosti
2. VĚTA: průměrná délka, jestli používám souvětí, nebo sekám
   na krátko
3. STAVBA: jak začínám, jak končím, nadpisy, odrážky, odstavce
4. SLOVNÍK: slova a obraty, které se opakují (vypiš konkrétní)
5. CO SE V MÝCH TEXTECH NIKDY NEOBJEVÍ: floskule, superlativy,
   obraty, kterým se zjevně vyhýbám
6. TŘI VĚTY, které jsou pro můj styl typické — cituj doslova

Pracuj jen s přiloženými texty, nic nezobecňuj z toho, jak se
takové texty píšou obecně. Kde je vzorek moc malý, napiš to
místo tvrzení.

Vrátí popis, který je překvapivě přesný a užitečný i pro vás. Body 5 a 6 jsou nejcennější: zákaz je pro model silnější signál než doporučení a doslovné citace fungují jako kotva. Stylový list si projděte a opravte, co nesedí — model občas vydá za pravidlo něco, co je náhoda vzorku.

Terminologie: slovník „říkáme, neříkáme“

Tohle je podklad, který nemá skoro nikdo a který má největší poměr užitku k práci. Každý obor, firma a klient má slova, na kterých si zakládá, a slova, která jsou u nich zakázaná. Model je z ničeho neuhodne.

Přikládám podklady od klienta [označení] — [web, brand manuál,
staré texty, zápisy].

Sestav z nich terminologický slovník pro projekt. Tabulka
se sloupci: SPRÁVNĚ | ŠPATNĚ | PROČ.

Zahrň:
- názvy produktů a služeb v přesném tvaru včetně velkých písmen
- odborné pojmy, které klient používá jinak než obor obecně
- zkratky a jejich rozepsání při prvním výskytu
- oslovení cílové skupiny (jak jim říká klient a jak ne)

Vycházej výhradně z přiložených podkladů. Kde si nejsi jistý,
zda je něco záměr, nebo náhoda, zařaď to do samostatné sekce
K OVĚŘENÍ místo do slovníku.

Vrátí kostru slovníku, kterou pošlete klientovi k doplnění — a to je ten hlavní vedlejší efekt. Sekci „k ověření“ vyřešíte jedním e-mailem a máte dokument, který zpřesní i vaši vlastní práci.

Šablony: hotové kostry výstupů

Poslední vrstva jsou vzory formátu. Pokud v projektu opakovaně vzniká stejný typ výstupu — nabídka, zápis z porady, měsíční report — nahrajte jednu prázdnou šablonu s vysvětlivkami. Model pak nemusí vymýšlet strukturu a vy nemusíte v každém zadání popisovat, co má být kde.

Vyrobit ji jde ze tří schválených dokumentů: zadejte „zachovej sekce a jejich pořadí tak, jak se ve všech třech opakují, konkrétní obsah nahraď hranatými placeholdery, které říkají, co tam patří (ne [text], ale [hlavní přínos pro klienta, 1 věta]), u každé sekce doplň komentář k účelu a délce a na konec dej checklist před odesláním“. Pozor právě na placeholdery — když jsou příliš obecné, model do nich při psaní nacpe vatu. Šablony se hodí propojit s knihovnou promptů: šablona řeší formát výstupu, uložený prompt řeší zadání.

Fáze 3: instrukce projektu versus globální instrukce

Co patří kam

Rozdělení je jednodušší, než se zdá, a přesto ho většina lidí plete. Globální instrukce = já. Nemění se podle tématu: jazyk, délka odpovědí, moje profese, co nechci nikdy (emoji, omluvné úvody, nabídky další pomoci na konci). Instrukce projektu = tahle práce. Role, kterou má model hrát, pravidla domény, formát výstupu, zdroje, ze kterých má vycházet, a zákazy specifické pro tenhle kontext. Do projektu proto nikdy neopisujte globální pravidla znovu — duplicita není pojistka, je to zdroj konfliktu.

Anatomie dobré projektové instrukce

Fungující instrukce má šest částí a vejde se na půl stránky: kdo jsem a co tu děláme (dvě věty kontextu), role modelu (redaktor, analytik, oponent — ne „buď užitečný asistent“), zdroje pravdy (z čeho čerpat a co dělat, když odpověď v podkladech není — nejdůležitější řádek celé instrukce), formát výstupu, vyjmenované zákazy a kdy se má místo hádání zeptat. Delší text model rozmělní, kratší nechá moc volnosti.

Napsat je můžete sami, rychlejší je nechat si je vygenerovat z popisu:

Píšu instrukce pro projekt v AI. Kontext:

- Kdo jsem: [role, obor]
- Co v projektu řeším: [typy úkolů]
- Co je v projektu nahrané: [seznam podkladů]
- Kdo je příjemce výstupů: [klient, šéf, veřejnost, já sám]
- Co mi na dosavadních odpovědích vadilo: [konkrétně — moc
  dlouhé, obecné, vymýšlí si čísla, přidává zbytečné nabídky]

Napiš mi instrukce projektu v šesti částech: kdo jsem a co tu
děláme / role modelu / zdroje pravdy a co dělat, když odpověď
v podkladech není / výchozí formát výstupu / vyjmenované zákazy /
kdy se má místo hádání zeptat.

Požadavky: maximálně 300 slov, pravidla jako krátké imperativy,
žádné fráze typu „buď nápomocný“. Každé pravidlo musí být
takové, že poznám, jestli bylo porušeno.

Vrátí návrh, který se dá rovnou vložit. Poslední věta promptu je ta podstatná: pravidlo, jehož porušení nepoznáte, není pravidlo, ale přání.

Nejdůležitější řádek: co dělat, když odpověď v podkladech není

Projekty svádí k představě, že model odpovídá jen z nahraných souborů. Neodpovídá — kombinuje je s obecnými znalostmi a hranice není vidět. Když se má držet podkladů, musíte to napsat, a i tak kontrolujete. Nástroj, který odpovídá skutečně jen z nahraných zdrojů, je NotebookLM. Do instrukcí projektu se osvědčila formulace v tomhle duchu:

ZDROJE PRAVDY

Fakta o klientovi, produktu, cenách, termínech a procesech ber
výhradně z nahraných podkladů v tomto projektu.

Když odpověď v podkladech není:
- neodhaduj a nedoplňuj z obecných znalostí
- napiš na samostatný řádek: CHYBÍ PODKLAD: [co konkrétně
  potřebuju vědět]
- zbytek odpovědi dokonči normálně

Když si podklady odporují (například dvě verze ceníku), na
rozpor upozorni a zeptej se, která platí. Nevybírej sám.

U každého tvrzení, které pochází z podkladů, uveď v závorce
název souboru.

Blok vložte do instrukcí doslova, jen si upravte, co jsou u vás „fakta“. Efekt poznáte hned: místo věrohodně znějících vymyšlených čísel začnou chodit poznámky „chybí podklad“ — dobrá zpráva, ne porucha.

Ladění instrukcí, když model pravidla obchází

Instrukce nikdy nesedí napoprvé. Postup je vždycky stejný: nasbírejte tři až pět konkrétních případů, kdy odpověď nesedla, vložte je i se současnými instrukcemi a nechte u každého určit, jestli pravidlo chybí, jestli tam je, ale jde obejít, jestli si dvě pravidla odporují, nebo jestli problém není v instrukcích, ale ve vašem zadání. Až pak si nechte navrhnout opravenou verzi se seznamem „přidáno / změněno / smazáno“.

Poslední možnost berte vážně: velká část problémů, které vypadají jako selhání instrukcí, jsou nedopsaná zadání. A do zadání přidejte strop délky (řekněme 350 slov) s podmínkou, že když se něco přidává, něco za to musí vypadnout — instrukce mají tendenci bobtnat, až se v nich pravidla navzájem přehlušují.

Fáze 4: čtyři projekty, které se vyplatí založit

Čtyři konkrétní projekty s obsahem, který do nich patří — vyberte si ten, který sedí, a založte ho dnes.

Klient X

Nejtypičtější případ a nejrychlejší návratnost. Dovnitř: brand manuál nebo aspoň popis tónu, tři až pět schválených textů, terminologický slovník, ceník a rozsah spolupráce, schvalovací proces (kdo připomínkuje, kdo schvaluje), citlivá témata a archiv toho, co už vyšlo. Instrukce: role redaktora klienta, tón podle stylového listu, zákaz slov ze slovníku, formát podle šablony, povinné hlášení „chybí podklad“ u faktů.

Kontrolní prompt, kterým nový projekt otestujete, než ho pustíte na ostrou práci:

Než ti dám první úkol, chci si ověřit, co z podkladů skutečně víš.
Odpovídej jen z nahraných souborů, nic nedomýšlej.

1. Kdo je klient a co dělá — 3 věty.
2. Kdo je cílová skupina a jak ji podle podkladů oslovujeme.
3. Vyjmenuj 5 slov nebo obratů, které v textech pro klienta
   nesmím použít, a čím je nahradit.
4. Jak vypadá struktura [typ výstupu] podle šablony.
5. Jaká je aktuální cena za [služba] a z jakého souboru to máš.
6. Co v podkladech chybí, aby sis byl jistý při psaní
   [typ výstupu]?

U každé odpovědi uveď název souboru, ze kterého čerpáš.

Nejlepší investovaná minuta celého nastavení. Body 3 a 5 odhalí, jestli model podklady opravdu čte, bod 6 řekne, co ještě nahrát. Fakt bez názvu souboru je varování: pochází z obecných znalostí.

Produkt Y

Pro každého, kdo dlouhodobě spravuje jeden produkt, službu nebo interní systém. Dovnitř: popis produktu a jeho verzí, dokumentace, ceník a licenční model, nejčastější dotazy zákazníků s odpověďmi, seznam známých omezení, konkurenční přehled, texty, které o produktu už vyšly.

Projekt pak odpovídá na otázky, které jinak řeší jeden člověk v hlavě. Nejcennější je kontrola opačným směrem: necháte si projít chystaný text a vypsat tvrzení slibující funkci, která v dokumentaci není, rozpory proti podkladům a formulace odpovídající starší verzi — s podmínkou „nic nepřepisuj, jen označ, a u každého nálezu uveď soubor“. Chytá to přesně ty chyby, kvůli kterým se pak píšou omluvné e-maily.

Studium Z

Jeden projekt na jeden předmět nebo jednu závěrečnou práci, ne na celý semestr dohromady. Dovnitř: sylabus a požadavky na zkoušku, skripta a prezentace, vlastní poznámky z přednášek, zadání seminárek, seznam doporučené literatury, staré zkouškové otázky, pokud existují.

Instrukce mají u studia jednu specialitu: model nesmí dělat práci za vás, má vás zkoušet. Bez toho se z projektu stane stroj na odpovědi, které si nezapamatujete.

Jsi můj zkoušející z předmětu [název]. Vycházej výhradně
z materiálů nahraných v tomto projektu — sylabu, skript
a mých poznámek.

Vyzkoušej mě z tématu [téma] takhle:
1. Polož mi jednu otázku a počkej na odpověď. Neptej se na víc
   věcí najednou.
2. Pak mi řekni, co bylo správně, co chybělo a co bylo špatně —
   s odkazem na konkrétní pasáž v materiálech.
3. Podle mé odpovědi zvol další otázku: když jsem odpověděl
   dobře, jdi hlouběji; když špatně, vrať se k základu.
4. Nikdy mi nedávej celou odpověď dopředu. Když nevím, dej
   nápovědu, ne řešení.

Po deseti otázkách napiš shrnutí: co umím, co je slabé
a co se mám doučit jako první.

Vrátí zkoušení, které se přizpůsobuje. Bod 4 je nutný — bez něj model sklouzne k přednášení. A sporná místa si ověřte ve skriptech; model umí i vlastní poznámku převyprávět tak, že chybu v ní posílí.

Domácnost a rodinný provoz

Projekt, který nikdo nečeká a který má překvapivě velký dopad. Dovnitř: jídelníčkové zvyklosti a alergie, seznam opakovaných nákupů, rozměry a technické údaje bytu, návody a záruční listy ke spotřebičům, kontakty na řemeslníky, přehled pravidelných termínů (revize, servis auta, pojištění). Použití pak vypadá takhle: „napiš nákupní seznam na týden podle jídelníčku a toho, co doma máme“, „shrň mi, co říká návod k myčce o chybě E4“, „připrav otázky pro instalatéra“. A jedno pravidlo tu platí dvojnásob: přesné adresy, alarmy, čísla dokladů a zdravotní údaje dětí do projektu nepatří — anonymizujte stejně jako u klientů.

Fáze 5: limity, přeplnění a údržba

Kdy založit nový projekt místo přeplnění stávajícího

Nejčastější chyba pokročilých uživatelů je jeden gigantický projekt „práce“, do kterého se za rok nasype čtyřicet souborů od pěti klientů. Výsledek není chybová hláška, ale něco horšího: odpovědi, které míchají kontexty. Model si vezme tón od jednoho klienta a ceník od druhého a vy si toho všimnete až po odeslání.

Rozdělte projekt, když platí aspoň jedno:

• Kontexty si odporují. Dva klienti mají navzájem vylučující se pravidla (tykání versus vykání, jiný název téže věci). Nejsilnější důvod, sám o sobě stačí.
• Instrukce by musely obsahovat podmínky. Jakmile píšete „když jde o klienta A, tak…“, jste za hranou; podmíněné instrukce se dodržují mizerně.
• Podklady se překrývají názvem, ne obsahem. Dva soubory „ceník“ nebo „šablona nabídky“ — model si mezi nimi vybere a neřekne vám podle čeho.
• Přestali jste vědět, co uvnitř je, nebo jste narazili na limit velikosti podkladů, kde odpovědi znatelně zplošťují.

Naopak nedělte projekt podle času („newsletter 2025“, „newsletter 2026“) ani podle jednotlivých úkolů — z toho vzniknou desítky mrtvých prostorů, ve kterých nikdo nic nenajde.

Když si nejste jistí, vypište modelu seznam souborů, současné instrukce a typická zadání a nechte si navrhnout rozdělení: kolik projektů, jak se mají jmenovat, který soubor patří kam (každý přiřazený právě jednou), co z instrukcí je společné pro všechny — a tedy patří do globálních vlastních instrukcí. Přidejte poslední bod: „napiš, co na dělení ztratím“. Občas je totiž lepší nechat dva blízké kontexty pohromadě než platit každodenním přepínáním.

Limity, o kterých je dobré vědět

Konkrétní čísla se u jednotlivých nástrojů liší a mění se, ověřte si je v aplikaci. Platí ale tři obecné zákonitosti. Velikost podkladů má strop a u placených účtů je vyšší; když se k němu blížíte, projekt nezhavaruje, jen začne pracovat s menší částí materiálu, aniž to ohlásí. Víc podkladů neznamená lepší odpovědi — od určitého objemu kvalita klesá, protože relevantní pasáž se ztratí mezi balastem. A formát souboru rozhoduje: textové formáty a PDF s textovou vrstvou se čtou nejlíp, naskenované dokumenty a prezentace plné obrázků hůř, u skenů navíc hrozí chyby přepisu číslic. Kde jde o čísla, nahrajte i strojově čitelnou verzi.

Kvartální údržba

Nejnebezpečnější stav není prázdný projekt, ale projekt s ročním starým ceníkem, o kterém si myslíte, že je aktuální. Dejte si do kalendáře čtvrtletní patnáctiminutovku:

Provedeme údržbu tohoto projektu. Projdi všechny nahrané
podklady i instrukce a vrať audit:

1. ZASTARALÉ — podklady s datem, verzí nebo údajem starším
   než [datum]; napiš, co je v nich časově citlivé.
2. ROZPORY — místa, kde si dva podklady odporují. Uveď obě
   znění a soubory.
3. DUPLICITY — soubory, které pokrývají totéž.
4. NEPOUŽÍVANÉ — podklady, které se k mým typickým úkolům
   ([vypiš úkoly]) nevztahují.
5. DÍRY — informace, které bys při mých úkolech potřeboval
   a v projektu nejsou.
6. INSTRUKCE — pravidla odkazující na soubor, který už
   neexistuje, nebo si navzájem odporující.

U každého bodu navrhni konkrétní akci: smazat / nahradit /
doplnit / ponechat.

Vrátí seznam úkolů na patnáct minut. Bod 5 je ten, kvůli kterému se audit dělá — díry se projevují tiše, jako mírně horší odpovědi.

Fáze 6: destilace konverzací a sdílení

Z konverzace do trvalého kontextu

Nejlepší podklady nevznikají u zakládání projektu, ale v běžné práci: v konverzaci doupřesníte pravidlo, vysvětlíte výjimku, opravíte model potřetí za stejnou věc. Pak konverzaci zavřete a znalost s ní zmizí. Zvykněte si proto na konci delší konverzace položit jednu otázku navíc — tohle je nejužitečnější prompt celého návodu:

Tahle konverzace končí. Projdi ji celou a vytáhni z ní to,
co má zůstat natrvalo — abych to příště nemusel vysvětlovat
znovu.

Rozděl výstup do čtyř částí:

1. DO INSTRUKCÍ PROJEKTU — pravidla, preference a zákazy,
   které jsem během konverzace vyslovil a které platí i pro
   příští úkoly. Formuluj je jako krátké imperativy.
2. DO PODKLADŮ — fakta, čísla, definice a seznamy, které jsem
   ti dodal a které se budou hodit opakovaně. Uspořádej je do
   dokumentu, který můžu rovnou uložit a nahrát.
3. DO ULOŽENÝCH PROMPTŮ — zadání, která se mi v téhle
   konverzaci osvědčila a budu je opakovat.
4. NIC Z TOHO — věci, které platily jen dnes a nemají důvod
   přežít. Jen krátce vyjmenuj, ať vidím, co jsi vyhodil.

Rozlišuj mezi tím, co jsem řekl já (to je závazné), a tím, co
jsi navrhl ty a já to nepotvrdil (to označ jako NEPOTVRZENO).

Vrátí čtyři bloky, ze kterých první tři rovnou použijete. Poslední odstavec promptu je důležitý — bez něj model povýší na trvalé pravidlo i vlastní návrh, který jste jen mlčky přešli. Při pravidelném používání se projekt dostane do stavu, kdy nová zadání skoro nepotřebují vysvětlování.

Předání dalšímu člověku a konektory

Projekt je zároveň nejlepší onboardingový materiál, jaký máte — na rozdíl od interní wiki se udržuje sám tím, že se používá. Když do práce vstupuje kolega nebo zástup, nepředávejte kontext ústně, dejte mu přístup do projektu; má to vlastní tip: onboarding nováčka přes Projekt.

A poslední vrstva: nahrané soubory jsou statické. U měnícího se kontextu je lepší napojení na živý zdroj — konektory (Gmail, Kalendář, Drive, Notion, Slack a další) umožňují modelu sáhnout si pro aktuální dokument ve chvíli, kdy ho potřebuje. Do projektu nahrajte to, co je stabilní (brand manuál, stylový list, slovník, šablony) a přes konektor řešte to, co se mění (aktuální nabídka v Drive, poslední zápisy, dnešní kalendář).

Nejčastější chyby

• Zakládat konverzace mimo projekt. Nejtišší chyba: projekt máte nastavený, ale nový chat otevřete z hlavní stránky a model o ničem neví. Výsledek je průměrný a vy nadáváte na nástroj.
• Nahrát všechno „pro jistotu“. Padesát dokumentů odpovědi zhorší — relevantní pasáž se ztratí v šumu. Vybírejte tak, jako byste podklad dávali novému kolegovi na první den, ne jako byste zakládali archiv.
• Popisovat styl přídavnými jmény místo ukázek. „Přátelsky, ale profesionálně“ neznamená nic; tři schválené texty a stylový list z nich udělají desetkrát víc.
• Míchat klienty a témata do jednoho projektu. Jakmile by instrukce musely obsahovat podmínky „u klienta A jinak než u B“, patří to do dvou projektů. Smíchaný kontext plodí chyby, které se poznají až po odeslání.
• Zapomenout na údržbu. Starý ceník v podkladech je horší než žádný, protože z něj model bude s klidem citovat. Čtvrtletní audit je patnáct minut.
• Věřit, že model odpovídá jen z podkladů. Nemusí. Bez pravidla „chybí podklad“ doplní mezeru obecnou znalostí a vy to nepoznáte — zní stejně sebejistě jako fakt ze souboru. A nahraný soubor zůstává nahraný soubor: citlivá data jen do placeného účtu se smluvní ochranou dat, anonymizovaně a v rozsahu, který smíte podle smlouvy sdílet.

Nejlepší nástroje

• Projekty v Claude — trvalé instrukce plus nahrané podklady; zvládají větší sady dokumentů najednou, takže se hodí tam, kde je kontextu hodně (klientské archivy, dokumentace, studijní materiály).
• Projekty v ChatGPT — stejný princip, vlastní instrukce a soubory na úrovni projektu; volba podle toho, kde už pracujete.
• Vlastní GPT — pro jeden úzký účel se sdílením dalším lidem (třeba kontrola smluv podle firemních pravidel), ne pro širokou agendu.
• NotebookLM — když potřebujete jistotu, že odpověď pochází výhradně z nahraných zdrojů, s odkazem na pasáž; doplněk projektů, ne náhrada.
• Konektory na Drive, Notion nebo Gmail — pro tu část kontextu, která se mění; projekt drží pravidla, konektor přináší aktuální data.

Co vám to přinese

• Čas: deset až patnáct minut vysvětlování kontextu na začátku každé konverzace odpadá. Při dvou zadáních denně je to zhruba půl hodiny denně, tedy dva až tři dny za čtvrtletí.
• Peníze: méně kol připomínek. Text, který sedne tónem napoprvé, ušetří jednu iteraci s klientem — u dvanácti výstupů měsíčně je to znatelná položka.
• Klid: přestanete si pamatovat pravidla za klienty. Co je zapsané v projektu, nemusí být v hlavě.
• Kvalita: konzistence napříč výstupy a méně chyb z neznalosti. Pravidlo „chybí podklad“ navíc mění charakter kontroly: místo hledání vymyšlených údajů čtete seznam toho, co model sám označil za nedoložené.

Pro tip

Založte si jeden projekt navíc — meta projekt na správu ostatních. Nahrajte do něj kopie instrukcí všech svých projektů a jednou za čtvrtletí zadejte: „porovnej moje instrukce napříč projekty, najdi pravidla, která se opakují ve třech a víc, a navrhni, co z nich přesunout do globálních vlastních instrukcí“. Během dvou kol instrukce zhubnou o třetinu a globální nastavení bude konečně obsahovat to, co doopravdy platí vždycky.

A závěrečné pravidlo, které stojí nad celým návodem: projekt je paměť, ne autorita. Ať máte podklady sebelepší, model z nich pořád jen navrhuje — schvalujete vy. Odeslání, podpis, platba, cena pro klienta i jakékoli tvrzení, které jde ven pod vaším jménem, prochází přes člověka. Projekt vám ušetří psaní kontextu, ne odpovědnost za výsledek.